Zenové kóany
Kóany jsou kratké iracionální příběhy, které obsahují nelogickou „hádanku“.” Jsou známy převážně ze zenového prostředí v Japonsku a jedná se víceméně o paradoxní věty, krátké příběhy, poučení či hádanky, které směřuje mistr k žáku a nebo naopak jako otázku žák k mistrovi. Jejich cílem má být náhlé prozření (nebo osvícení) žáka tzv. satori.
Mladý žák zenu Jamaoka navštěvoval jednoho mistra po druhém a naplňovalo ho pýchou, když mohl demonstrovat své duchovní vědomosti. Nakonec hovořil před zenovým mistrem Dokuonem ze Šokoku, který právě seděl v zahradě a kouřil dýmku. Jamaoka řekl: “Duch, Buddha a živí tvorové nakonec neexistují. Pravá přirozenost jevů je prázdnota. Není žádné uskutečnění, žádné mámení, žádná moudrost, žádná prostřednost. Není žádné dávání ani nic, co se přijímá.” Dokuon, který tiše pokuřoval, neříkal nic. Najednou uhodil svou bambusovou dýmkou Jamaoku do hlavy. To mladého muže náramně rozhněvalo. “Jestliže nic neexistuje,” tázal se Dokuon jemně, “kde se tu vzal ten hněv?”
…
Jeden žák se zeptal zenového mistra: “Co mi zenový mistr může dát?” Mistr na to odpověděl: “Nemůže ti dát nic, co už nemáš, ale může ti vzít mnohé, co je cizí tvé pravé přirozenosti.”
…
Putovali spolu dva zenoví mniši Tansan a Ekido a dospěli k brodu. Na břehu stála překrásná mladá dívka v hedvábném kimonu. Očividně měla strach přejít přes řeku, protože ji vzedmuly silné deště. Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tansan nezaváhal a beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji přes řeku. Na druhém břehu ji opatrně postavil a oba mniši pokračovali mlčky v cestě. Uplynula čtvrthodina, půlhodina, celá hodina. Tu Ekido vyhrkl: “Co to do tebe vjelo Tansane! Porušil si několik mnišských pravidel naráz. Jak sis té hezké dívky vůbec mohl všímat, natož se jí dotknout a přenést jí přes řeku?” Tansan klidně opáčil: “Já jsem jí nechal u řeky, ty jí ještě neseš?”.
…
Zenový mistr Nanin přijal návštěvníka, který žádal o vyučování zenu. Nanin mu nejprve nabídl šálek čaje. Požádal návštěvníka, aby si sedl k němu, postavil před něho misku a začal mu nalévat čaj. Ale když byla miska plná, lil Nanin s naprostým klidem dál, takže miska přetekla. Návštěvník volal: “Dost! Co to děláte, miska už je přeci plná, nic se už do ní nevejde.” Nanin se usmál: “Tak jako ta miska jsi plný svých vlastních názorů a představ. Jak tě můžu vyučovat zenu, dokud nevyprázdníš svou misku?”
…
Mladý zenový mnich se ptá svého mistra: “Co mohu udělat pro záchranu světa?” Mistr odpovídá: “Tolik, co mužeš udělat pro to, aby ráno vyšlo slunce.” “Ale k čemu pak jsou všechny mé dobré činy a všechno, oč se snažím?” ptá se mnich zklamaně. Nato mistr: “Pomáhají ti, abys byl bdělý, když slunce vychází.”
…
Člověk hledající pravdu vyhledal žáka a s velkou úctou mu položil otázku: “Co je smyslem lidského života?” Žák zalistoval v knihách svého Mistra a sebejistě odpověděl: “Lidský život není nic víc než výraz Božího bohatství.” Když pak hledající položil tu stejnou otázku Mistrovi samotnému, odpověď zněla: “Nevím.” Hledající říká: “Nevím.” To vyžaduje upřímnost. Mistr říká: “Nevím.” To vyžaduje mysl mystika, která ví skrze nevědění. Žák říká: “Já vím.” To vyžaduje nevědomost ve formě cizího vědění.
