VAZAČ KOŠŤAT

Jednou, dávno už je tomu, žil starý otec se třemi syny. Mnoho se za svůj život nalopotil, videi, že mu ubývá sil, smrt už klepala na dveře. Stařec rozdělil všechno, co měl, na tři stejné díly, svolal své syny a řekl jim:

„Až mne tu nebude, vezměte každý svůj díl a žijte v dobré vůli. Pečujte jeden o druhého, jak se na bratry sluší."

Zanedlouho stařík umřel. Starší synové dlouho netruchlili. Odešli od hrobu, sotva otce pochovali, a začali dělit otcovo hospodářství podle svého rozumu.

„Tobě půl polí," řekl nejstarší, „a mně půl. Tobě půl chalupy a mně půl chalupy. Tobě jednoho koně a mně druhého, tobě jednu krávu a mně druhou."

„To jsme se pěkně podělili," zaradoval se prostřední bratr.

Tu se ohlédli a vidí, jak nejmladší bratr ještě sedí u otcova hrobu a pláče.

Prostřední bratr řekl:

„Jak to, že jsme na něho zapomněli? Ale dělit se na tři díly, to nebude stát za nic."

„Jen se neboj," odpověděl starší bratr, „buď pěkně zticha a já už s ním promluvím. To víš, že ani sebe, ani tebe neošidím."

Jakmile se nejmladší bratr vrátil domů, řekl mu nejstarší:

„Podívej, bratříčku, aby se urodilo obilí, musíš zem třikrát napojit potem. Je nám tě líto, vždyť jsi náš nejmladší, přenech raději své pole nám, budeme se lopotit místo tebe. A ty si vezmi březový hájek. Stromy a tráva rostou samy od sebe. Chalupu má otec jenom jednu, ani bychom se tam všichni tři nevešli. Můžeš zatím bydlit ve staré lázni, tam je místa dost. Krávy ani ovce ti nedáme, je s nimi spousta práce a stejně bys je neměl kde chovat. Vem si starou kobylku, ať se tam v tom tvém mlází pase."

Nejmladší bratr se nehádal. Miloval otce nade vše a jeho mysl byla teď docela jinde. Vyvedl z konírny starou kobylku a pustil se s ní k lázni na svahu.

Mnoho na mne z otcova dědictví nepřipadlo, přemýšlel. No, nějak živ budu. Jsem snad sám? Chudáků je na světě jako máku.

Jakžtakž se v lázni zařídil, pustil kobylku napást se travěnky a šel se podívat na své panství. Byl to háječek jako dlaň, ale jak tam bylo krásně! Tráva hustá, v ní plničko všelijakých květů a na každém stromku zpívala ptáčata.

I lehl si nejmladší bratr na tra vičku a poslouchal ptáky. Když se mu chtělo jíst, nasbíral si jahod a hub.

Strávil tak den, dva a třetího dne se zamyslil. Jak budu žít dál? Na jahodách a houbách se dlouho neudržím. Co kdybych nadělal březových košťat a odvezl je do města? Možná že nějaký ten groš na chleba stržím.

Tak také udělal. Nařezal celou hromadu větévek, očistil je od listí a svázal lýkem do pevných otýpek. Byla z toho pěkná košťata. Potom zapřáhl kobylku, naházel košťata na vůz a jel do města.

Uprostřed trhu zastavil koně, vstal na voze v celé výši a začal lákat kupce všelijakými vtipy a zpěvánkami.

Košťata jsou sice tovar praobyčejný, ale každý je v hospodářství potřebuje. A k tomu ještě hezký prodavač — než zaplatíš, nasměješ se ažaž.

Neuběhla ani hodina, a nejmladší bratr měl vyprodáno. Spočítal výdělek — mnoho toho nebylo, ale na chléb se slaninou to stačilo přec.

A tak začal mládenec hospodařit. Tři dni vázal košťata a čtvrtého dne je vozil do města. Nezbohatl z toho, to ne, ale hlady také neumřel.

Jednou potkal na silnici bratry. Podívali se mu na zboží a dali se do smíchu.

„Ohó!" zvolali. „Z tebe se teď stal velký kupec. Ani se nenadějeme, a vystavíš si ze svých zisků kamenný dům."

„Kdo ví?" odvětil nejmladší, „možná že ano."

A popohnal svou kobylku.

Jak tak jde po cestě, přemýšlí:

No dobře, bratříčkové milí. Však já vás naučím! Uvidíme, jestli se mi pak ještě budete smát!

Hned toho dne, když se vrátil z trhu, zašel k bratřím a poprosil je o měřici.

„K čemu ji potřebuješ?" ptali se bratři. „Co budeš měřit?"

„To už je moje věc," odpověděl nejmladší. „Kdo je zvědavý, bude brzy starý."

Starší bratři se na sebe podívali.

„Tak dobře," pravili. „Počkej chvilku, hned ti ji přineseme, máme ji ve stodole."

Za nějakou chvíli s ní byli zpátky:

„Zítra ráno ať ji vrátíš. Musíme měřit oves."

Nejmladší bratr poděkoval a vydal se k své lázni.

Doma si měřici dobře prohlédl a vidí, že dno je uvnitř vymazáno lepkavou smolou.

Ó mám já chytré bratry, to se musí nechat, řekl si. Ale ještě se podíváme, kdo koho přechytračí!

Trochu se pohrabal v mošně, vytáhl měďáček a začal peníz leštit popelem. Vyleštil jej tak, že svítil jako zlaťák.

Ráno přilepil měďák na dno měřice a zanesl bratřím. Nato se vydal do svého mlází, rozvalil se na travičce a čekal, hvízdaje s drozdem o závod.

Nedozpívali spolu ani první písničku, když se objevili na kraji březiny bratři. Posadili se vedle něho na trávu a začali medovým hlasem:

„Pamatuješ se, bratře, jak nám otec nakazoval, abychom jeden o druhého pečovali a v dobré vůli spolu žili?"

„Jak bych se nepamatoval," usmál se nejmladší. „Ale jestlipak vy jste nezapomněli?"

,Jak by sis něco takového mohl myslit?" pravili bratři. „Právě jsme se tě přišli zeptat, nemáme — li ti přivést jalovičku. Doroste, a budeš mít mléka, co hrdlo ráčí."

Nejmladší se hned dovtípil, co mají za lubem.

„Dobrá, milí bratři, dobrá, řekněte rovnou, co ode mne chcete."

Bratři nevěděli chvíli kudy kam, až pak pravili: „Buď tak dobrý, pověz nám, kde jsi získal tolik zlata?"

„Proč bych vám to neřekl? Podívejte, co je v tomhle hájku břízek, co větviček je na každé břízce! Z těch větviček vážu košťata a prodávám je na trhu. A víte, co se teď platí za košťata? Za každé koště dávají džbánek zlaťáků."

Starším bratřím zasvítily oči. Začali nejmladšího bratra přemlouvat a protít, aby jim březinu prodal.

„Neprodal bych ji nikdy," řekl nejmladší, „ale buďsi, vám ji přenechám, když mi za ni dáte plnou měřici stříbrňáků."

Bratři prodali koně a krávy, prodali pole a nakonec i chalupu. Peníze proměnili na stříbrňáky a nasypali do měřice. Ale běda — měřice se napplnila jen do tří čtvrtin.

I běželi bratři znovu k nejmladšímu.

„Poslyš, bratře milý," pravili, „měřice je plná, ale ne až dovrchu. Víc peněz už jsme nesehnali."

Nejmladší se podíval na měřici.

„Vždyť tu chybí dobrá čtvrtina! Ale nechme to tak. Vy jste se se mnou o otcovské dědictví bratrsky rozdělili, já vás také neošidím. Vezměte si hájek se vším proutím a rozmnožujte majeteček, ať vám slouží ke zdraví!"

Přesypal stříbrňáky do měšce, zapřáhl kobylku, hodil měšec na vůz a ujel z rodné vesnice hledat si štěstí jinde.

Starší bratři začali v tu chvíli řezat březové větve a vázat je do otýpek. Nadělali plný vůz košťat a vezli je na prodej. Ještě ani do města nedojelii, a už je zastavovali kolemjdoucí:

„Zač ty metly, kmotříčkové?"

Bratři na to: „Džbánek zlata za kus."

„Za to ani vaše vykutálené hlavy nestojí, natož košťata," smáli se lidé.

Bratři jeli dál, jako by nic neslyšeli.

Dojeli na trh, zastavili se uprostřed náměstí a čekali na kupce.

A první už byl tu. Zeptal se, kolik košťata stojí, za ním druhý — zanedlouho se sešel celý zástup.

A bratři pořád vedou svou:

„Džbánek zlata za kus."

Nejdřív se lidé smáli, ale potom je popadl vztek. Vtom nějaký šprýmař vykřikl:

„Nasypeme my vám zlata — a ještě víc, než si žádáte!"

Popadl z vozu koště a začal milé bratry vyplácet po zádech.

„Dost, dost, to stačí," žebronili bratři.

„No tak, zač dáte ta košťata?" ptal se šprýmař.

„Půl džbánku zlata za kus," řekl nejstarší bratr. Ale když uviděl, že se chápou košťat i další, vykřikl: „Berte třeba zadarmo!"

Lidé košťata zadarmo nevzali; skoupili je za peníze, které vždycky platíváli.

Starší bratři tedy nezbohatli; ale na chléb se slaninou si vydělali pokaždé.