TAJNÉ SLOVO
Cizí pocestný poprosil v bohatém statku o nocleh, ale selka ho dovnitř nepustila.
„Jdi, jdi si svou cestou!" řekla. „Kdybych každému měla dávat, co by zbylo na mne?"
Cizinec šel dál. Na kraji vesnice uviděl ubohou chaloupku, nejbědnější ze všech. Zaklepal.
Hospodyně otevřela dveře.
„Pojď dál," řekla. „Místa tu sic nazbyt není, ale když jeden přibude, těsněji nebude."
Cizinec vešel dovnitř a uviděl celou hromadu dětí. Košilky měly umleté a rozedrané až běda.
„Copak, kmotřičko, že své děti neoblékneš?" ptal se cizinec.
„Jak mám já vdova takové hejno ošatit?" odvětila hospodyně. „Víc nezbylo, než pro každého po jedné košiličce. A tak jsem prala a prala, až jsem se doprala do děr."
Sesedli se k večeři. Hospodyně pozvala i cizince.
„Posaď se," řekla mu, „najíš se s námi."
Cizinec se podíval na stůl, kde brambory v misce stačily sotva pro děti, a řekl:
„Kmotřičko, cesta mě znavila, ani nemám chuť."
Lehl si na lavici a brzy usnul.
Ráno vstal a rozloučil se s vdovou:
„Děkuju ti za tvou vlídnost. A na rozloučenou ti povím tajné slovo: co ráno začneš, dělej do večera."
„Ach dobrý člověče," smála se hospodyně, „já se i bez tvého tajného slova ani na chviličku neposadím. Vstávám se slunkem a od rána do noci se točím jako v kole."
Cizinec odešel.
A hospodyně se podívala na děti a pomyslila si:
Pravdu řekl ten pocestný, šatky už mají úplně nadranc. Je to bída! Vždyť nejsou sirotkové, rostou přece u matky. Mám trochu plátna, musím je změřit, možná že aspoň starším vyjde každému na košili.
Sběhla k bohaté selce, poprosila o loket a dala se do práce.
Rozvinula plátno a chtěla naměřit na košili... Ale jak loktem mávla — div divoucí — na druhém konci hned plátna přibylo zase o loket! Měří, měří a nemůže se doměřit. Stokrát už ovinula plátno kolem lokte, ale plátnu není konec. Už se vinulo po celém stole a padalo na podlahu.
Vdova seděla za prací až do samého večera.
Tu zaklepala na dveře bohatá selka. Celý den neměla pokoje, pořád jen přemýšlela, k čemu ta chudobná sousedka potřebovala loket. Všechen její majetek by se dal přece třískou změřit!
Sotva překročila práh, otevřela údivem ústa na celé kolo.
Vdova seděla u stolu a všude kolem hory plátna jako sněžné závěje, ani stoupnout nebylo kam.
„Odkud se u tebe vzalo takové bohatství?" ptala se bohatá selka.
„Ale sama nevím," odpověděla vdova. „Plátna byl kousíček, ani jej nebylo vidět. Začala jsem měřit a proseděla jsem nad tím celičký den. Ten cizinec nebyl jistě obyčejný člověk, ale čaroděj — věděl, jaké slovo říct!"
„Který cizinec?!" vzkřikla bohatá selka. „Copak ti navyprávěl?"
A tu vdova všechno bohaté sousedce pověděla. Vtom se bohačka upamatovala — vždyť ten pocestný nejdřív přišel k ní! Promeškala svou šťastnou chvíli! Popadla ji pořádná zlost a běžela rychle domů.
„Hned zapřáhni koně," křikla na čeledína, „a dožeň pocestného. A to ti povídám, bez něho se nevracej!"
Čeledín tedy jel. Dohnal cizince teprve k ránu.
„Hospodyně mi poručila, abych tě přivezl zpátky. Jestli se nevrátíš, utrápí mě, řekl.
„Nu, když je to tak, pojeďme," odvětil pocestný.
Sedl na vůz a jeli nazpátek.
Bohatá selka napekla a navařila všeho jako o posvícení. Nakrmila cizince koláči a kuřátky a k spánku ho uložila do měkkých peřin.
Cizinec se nechal hostit po tři dny a selka to strpěla, nevyhnala ho. Pravda, koláči ho už nečastovala, ale placku ze žitné mouky mu sem tam podstrčila.
Čtvrtého dne se vydal na cestu. Selka ho vyprovázela až k vratům. Cizinec mlčel a ona také. Nakonec to nevydržela a zeptala se:
„Co mi popřeješ na rozloučenou?"
Cizinec na to:
„Co ráno začneš, dělej do večera."
Selka běžela rychle domů a vytáhla z truhly nejlepší a největší balík plátna.
To si naměřím! říkala si. Od hlavy k patě se obléknu, dceři věno pořídím, a ještě bude stačit na prodej. Plátno je tenké, městské, nestálo málo.
Rozložila plátno na stole, vzala do ruky loket, ale vtom si vzpomněla, že jí kyne těsto na chleba, že stojí už od večera. Ještě by mohlo zkysnout, a čeledín by pak chleba nechtěl.
No, řekla si, upeču jedna dvě a potom se do toho dám.
Vyválela bochníček a vstrčila do pece. Naložila vrchovatě dříví, aby se chleba rychleji upekl, pícka se rozžhavila do červena a bochník se spálil.
To nic, řekla si selka, druhý bude lepší.
Vyválela druhý a vsadila do pece. I ten se spálil. Pustila se do třetího. A těsta v díži neubývá, vzdouvá se až po okraj, jen taktak že se nevyvalí na podlahu.
Selka pobíhá od stolu k peci jako divá — jeden bochník slepí, druhý posadí do pece a třetí vytáhne. A každý, který vyndá, je černější než uhel.
Všechny police jsou už vyrovnány spáleným chlebem, na lavicích leží hory černých bochníků, na podlaze se vrší hotové hromady, a těsta v díži pořád neubývá.
Selka by byla všeho ráda nechala, znavila se už na smrt, ale jako by ji někdo k díži a k peci přikoval. Ruce samy mísí, samy válejí bochníky, samy je sázejí do pece.
Tak se lopotila až do večera. Jak se slunce schovalo za střechami, byla díže prázdná.
Sedla si selka na své spálené bochníky a dala se zlostí do pláče.
