S M A R A G D O V Á D E S K A I I : Síně Amenti

Hluboko v srdci Země leží Síně
Amenti, daleko pod ostrovy potopené
Atlantidy, Síní Mrtvých a síní života,
koupajíce se v ohni nekonečného BYTÍ.
V hluboké minulosti, ztracené v časoprostoru,
Děti Světla zhlédli dolů na svět.
Uviděli děti člověka v jejich porobě, spoutané
silou zvenku. Věděli, že až osvobozením se
z otroctví by se člověk mohl zvednout
ze Země k Slunci. Sestoupily dolů a stvořily si
těla, berouce na sebe lidskou podobu. Mistři
všeho bytí pak prohlásily: „Jsme těmi, kteří
stvořeni z vesmírného prachu, podílejíc se
na životě z nekonečného BYTÍ; žijí ve světě
jako děti člověka, stejně a přece rozdílně
od jejich žití.“
Pak pro svůj životní prostor, hluboko
pod zemskou kůrou, odstřelili svou silou
ohromné prostory, mimo dosahu dětí člověka. Obklopily je silami a mocí, chránili je před
dosahem Síní Mrtvých.
Jeden vedle druhého vytvořily jiné prostory, naplnily je Životem a Světlem zhůry.
Pak vybudovaly Síně Amenti, aby tam mohli věčně setrvávat, žít životem až do konce
věčnosti.
Bylo tam dva a třicet dětí, synů Světla, kteří přišli mezi lidi, snažili se osvobodit
od otroctví a temnoty ty, kteří zůstali svázaní vnějšími silami.
Hluboko v Síních Života rostl květ, žhnoucí, expandující, obracející tmu zpátky.
Umístěn v středu, louč ohromné síly, Životodárný, Světlo dávající, plnil silou všechny,
co se přiblížili. Umístili kolem něho tróny, dva a třicet, místa pro každého z Dětí Světla,
umístěných tak, že se koupali v jeho záři, naplňováni Životem z věčného Světla. Z času na
čas tam umístili první stvořená těla, které mohly být naplněny Duchem Života. Sto let
z každého tisíce musí být Životodárný plamen Světla vysílán na jejich těla. Zrychlující,
probouzející Duch Života.
I
Tam v kruhu aeonů, sedí Velmistři žijící životem lidstvu neznámým. Tam v Síních
Života spí; jejich Duše volně plyne přes těla lidí. Z času na čas, když jejich těla spočívají
v spánku, inkarnují se do lidských těl. Učí a vedou vpřed a vzhůru, ven z temnoty
ke Světlu.
Tam v Síni Života, naplněné jejich moudrostí, nepoznané lidskou rasou, žijí věčně
pod chladným ohněm života, sedí Děti Světla. Občas se probouzejí, přicházejí z hlubin,
aby byli světlem mezi lidmi, nesmrtelní mezi smrtelnými.
Ten, který pokrokem vyroste z temnoty, pozdvihne se z tmy do světla, osvobozen
Síněmi Amenti, osvobozen Květem a Světlem Života. Potom doprovázen moudrostí
a poznáním, prochází z člověka v Mistra Žití. Tam smí žít jako jeden s Mistry, osvobozen
od pout temnoty tmy.
Ve vnitřku zářícího květu sedí sedm Pánů z Časo-Prostoru nad námi, pomáhají
a doprovázejí přes nekonečnou Moudrost stezkou přes čas dětí člověka. Mocní a zvláštní,
zahalení závojem své moci, tiší, vševědoucí, přitahující Životní sílu, rozdílní a přece
v jednotě s dětmi člověka. Vždy rozdílní a přece v jednotě s Dětmi Světla.
Kustodi a strážcové síly lidského otroctví, připraveni povolit, když bylo dosaženo
světlo. První a nejmocnější, sedí Závojem Zahalená Přítomnost, Pán Pánů, nekonečná
Devítka, nad ostatními z každého Kosmického cyklu, váží a pozoruje pokrok lidí.
Pod NÍM sedí Páni Cyklů; Trojka, Čtyřka, Pětka a Šestka, Sedmička, Osmička,
každý se svým posláním, každý se svou mocí, doprovázejí a řídí osud člověka. Tam sedí,
mocní a vlivní, mimo všechen čas a prostor. Ne z tohoto světa a přece s ním, Starší Bratři
dětí člověka. Soudí a váží svou moudrostí, pozorují pokrok Světla mezi lidmi.
Tam až před ně byl jsem veden Přebývajícím, pozoruje ho, jak splývá s Jednotou
shora. Potom z NĚHO přišel vpřed hlas, který pravil: „Velké umění Tvé, Thothe, mezi
dětmi lidí. Příště budeš svobodný od Síní Amenti, Pán Života mezi dětmi člověka.
Neochutnáš smrt, pokud nebudeš chtít, pij ze Života až do konce Věčnosti. Příště a už
provždy je Život, jaký si zvolíš. Příště je už Smrt v tvých rukou. Žij tu anebo odejdi odtud,
jestli si přeješ, svobodná je Amenti Slunci člověka. Vezmi Život ve formě, jakou si zvolíš.
Dítě Světla, které vyrostlo mezi lidmi. Zvol si práci, pro všechny duše musíš pracovat
a nikdy už neopustíš cestu Světla. Udělal jsi krok na dlouhé cestě vzhůru, nekonečná je
odteď hora Světla. Ale každý krok, který uděláš, zvyšuje tuto horu; ale veškerý tvůj pokrok
oddaluje cíl. Přiblížil si se k nekonečné Moudrosti, od té doby před tebou ustupuje cíl.
Svobodný jsi teď, stvořen ze Síní Amenti, kráčející ruka v ruce s Pány světa, jeden jako
druhý v určení, spolupracujíc, nosiči Světla dětem člověka.“
Poté ze svého trónu sestoupil jeden z Mistrů, vzal moji ruku a vedl mě vpřed,
napříč všemi Síněmi hluboko ukryté země. Vedl mě Síněmi Amenti, ukazoval
mystéria, které jsou člověku neznámá. Přes tmavou chodbu, klesal, vedl mě do Síně, kde
sedí tmavá Smrt. Rozlehlá jako vesmír, ležela přede mnou ohromná Síň, obezděná tmou,
no přece naplněna Světlem.
II
Přede mnou povstal ohromný trón temnoty, zahalená závojem seděla na něm
postava tmy. Temněji než temnota seděla ohromná figura, tmavá z temnoty, ne z tmy.
Před ní pak Mistr zastal, mluvíc Slovo přinášející nablízku Život, hovoří: „Ach, pán
temnoty, průvodce cestou Života za Životem, před tebe přináším Slunce rána. Již se ho
nikdy nedotýkej silou tmy. Nevolej jeho plamen do temnoty tmy. Poznej ho a podívej se
na něho, jednoho z našich bratří, pozvednutého z temnoty do Světla. Propusti jeho plamen
z otroctví, nechej ho volně planout skrz temnotu tmy.“
Pozdvihl ruku postavy, dále dosáhl plamen, který vzplál čistěji a jasněji. Opona
temnoty se rychle svinula, odhaluje Síň z temnoty tmy. Potom na nekonečném prostoru
přede mnou vyrostli, plamen za plamenem, ze závoje tmy. Nesčetné miliony poskakovaly
přede mnou, některé plápolaly dále jako květiny ohně. A byli tam i jiné s tlumeným
svitem, zářící z tmy jenom matně. Některé z nich slábly rychle; jiné zas rostly z malých
jiskřiček světla. Každý obklopen vlastním tlumeným závojem temnoty, přece však planoucí
světlem, které nemůže být nikdy uhašeno. Přicházeli a poletovali jako svatojánské mušky
na jaře, naplňovali prostor Světlem a Životem.
Potom promluvil hlas, mocný a vážný, pravil: „Tyto světla jsou dušemi mezi lidmi,
rostou a slábnou, jsouc věčně, mění se a přece žijí, skrze smrt do života. Když rozkvetly
do květu, dosáhly zenit svého života, rychle jsem vyslal můj závoj temnoty, zahalující
a měnící v nové formy života. Pravidelně směřují vzhůru napříč věky, rozpínající se do
většího plamene, prosvětlující temnotu s ještě větší silou, zhášené a přece nezhasitelné
temnotou tmy.
Já, Smrt, přicházím, a i když nezůstávám, protože ve VŠEM existuje život věčný, jen
překážkou na cestě jsem, rychle podrobenou nekonečným světlem. Vzbuď se. Ó plamen,
co hoříš vždy vnitřně, planeš vpřed a přemáháš závoj tmy.“
Potom uprostřed plamenů temnoty vyrostl tam jeden, který hnaný vpřed tmou,
planoucí, rostoucí, stále jasněl, až nebylo ničeho kromě Světla. Potom promluvil můj
průvodce, hlas pána: „Sleduj, jak tvá vlastní duše roste ve světle, teď již navždy osvobozená
od Pána tmy.“
Vedl mě přes mnoho ohromných vesmírů zaplněných mystériami Dětí Světla;
mystériami, které nesmí člověk nikdy poznat až se též stane Sluncem Světla.
Potom mě vedl spět do Světla Síní Světla. Poklekl jsem před velkými Mistry, Pány
VŠEHO zponad cyklů.
Potom ON řekl slovy ohromné síly, mluvíc: „Jsi osvobozen od Síní Amenti. Zvol si
ty práci mezi dětmi lidí.“
Potom jsem hovořil já: „Ó, velký mistře, ať jsem učitelem lidí, vedoucí je vpřed
a vzhůru, dokud též nebudou světly mezi lidmi; uvolněni ze závoje tmy, který je
obklopoval, planoucí světlem, které bude mezi lidmi zářit.“
Potom promluvil ke mně hlas: „Jdi a staň se. Tak je nařízeno. Pánem jsi svého
III
osudu, svobodný vzít nebo vrátit podle přání. Vezmi tu sílu, vezmi tu moudrost. Zář jako
světlo mezi dětmi člověka.“
Nahoru pak, vedl mě Přebývající. A já žil jsem znova mezi dětmi lidí, učil
a ukazoval něco z mé moudrosti; Slunce Světla, oheň mezi lidmi.
Teď znovu kráčím cestou shora, hledající světlo v temnotě tmy. Zachovejte
a dodržujte, chraňte mé záznamy, budou průvodci dětí člověka.