O Opičím králi

Bylo to již dávno, co rostl v úrodných údolích na úpatí velkých Hima lájských hor velmi zvláštní strom, zvaný peepul. Byl skvostný svými rozměry a krásou. Když na jaře kvetl, vypadalo to, jako by byl spuštěn z nebe na zem velký bílý mrak, a když dozrávalo jeho ovoce, bylo la­hodné a voňavé nad všechno pomyšlení.
Tento pozoruhodný strom byl domovem velké opičí tlupy, vedené moudrým a soucitným králem - velmi velkým silným opičákem, jehož milovala celá tlupa. Byl vždy ochoten pomoci i tomu nejposlednějšímu členu tlupy.
Opice se živily plody toho stromu a král věděl, jak zvláštní jeho ovoce je. Jed­na z větví rostla přímo nad řekou Ganga. Král si byl vědom toho, že pokud by ja­kékoli ovoce spadlo do řeky, odplulo dolů po proudu a bylo objeveno lidmi, jejich hrabivost by jim nedala pokoj, dokud by nenašli zdroj toho ovoce, a to by zna­menalo konec šťastného opičího domova. A tak král každého jara poučil opice, že mají otrhat všechny květy na větvích, které sahají nad řeku, a ony to každého jara poslušně udělaly - dokud jednoho jara nepřehlédly jediný květ, který byl schován pod listy. Listy plod skrývaly dokonce i v době jeho růstu, a když dozrál, spadl do řeky a byl odnesen po proudu. Osud tomu chtěl, že ovoce připlulo přímo do vel­kého města Váranásí a tam se zastavilo o plot v řece, který odděloval koupací ob­last vyhrazenou pro krále a jeho manželky.
Vůně nádherného ovoce byla tak sladká a pronikavá, že jedna z králových man­želek je rychle objevila a přinesla nevídané ovoce ke králi. Ten je nechal prozkou­mat svými nejmoudřejšími rádci a nakonec je rozřezali na kousky a snědli je. Byli uchváceni tou nejbohatší, nesladší chutí, jakou kdy jedli, a král okamžitě rozhodl, že musí zjistit, odkud ovoce pochází.
Příštího dne se vydal na cestu podél řeky s velkým oddílem vojáků. Den po dni usilovně hledali, dokud nakonec nespatřili v dálce vrcholek něčeho, co jim připa­dalo jako velmi zvláštní strom. Měl výraznou, bohatou barvu a mohutný vzrůst. Jak přijížděli blíž, již začínali cítit vůni ovoce a poznali, že jejich hledání je u konce.
Když se přiblížili ke stromu, král viděl, že jeho větve jsou plné opic, pojídají­cích žádoucí ovoce. To ho rozzuřilo a nařídil svým lučištníkům, aby opice pozabí­jeli. Obklíčili strom a připravovali se postřílet opice. S takto obklíčeným stromem nemohly opice seběhnout na zem a žádný z okolních stromů nerostl dost blízko, aby na něj přeskočily. Zdálo se, že jsou odsouzeny k záhubě. Jak začali lučištníci střílet, opice zpanikařily.
Opičí král usilovně přemýšlel, co by mohl udělat, aby svým druhům pomohl. Na druhé straně řeky rostl strom, na který by ty nejsilnější opice snad mohly tak řka dosáhnout, ale ty menší a slabší by tu vzdálenost rozhodně nepřeskočily. Opi čí král pevně uchopil jedním chodidlem ohebnou větev stromu peepul a obrovským skokem se přehoupl do stromu na druhé straně řeky. Stěží to zvládl, ale přece jen se mu podařilo držet se větve stromu peepul svým chodidlem a jen tak tak chytit rukou větev stromu na druhé straně řeky - čímž ze svého těla udělal most z jednoho stromu na druhý.
Nařídil opicím, aby přes něj pospíchaly do bezpečí, a celá tlupa se přes něj ve své hrůze divoce hrnula na druhou stranu, napínala jeho tělo a dupala po něm. Když konečně přeběhla poslední opice, zraněný a vyčerpaný král ztratil vědomí a spadl zpátky do stromu peepul, kde zůstal viset několik stop nad zemí.
Vladař Váranásí a jeho muži pozorovali královu neuvěřitelnou ukázku odvahy zezdola. Vladař nařídil, aby opici opatrně snesli ze stromu a položili ji na sameto­vý přehoz. Pak poručil svým nejlepším lékařům, aby ošetřili její zranění.
Když se opičí král probral, vladař se jej zeptal: „Proč jsi obětoval sám sebe kvů­li bezpečí druhých?"
„Jsem jejich vůdce," odpověděl opičí král. Jsem pro ně jako otec. Bylo na mně, abych udělal cokoli, co bylo v mých silách, jen abych je uchránil před nebezpe­čím, kterému čelili."
„Jenže v našich královstvích slouží lid králi, ne naopak," namítl vladař Váranásí.
„Takové jsou možná politické způsoby lidí," řekl opičák „ale ne způsoby souci­tu. Všichni ke mně vzhlíželi o pomoc a já musel myslet spíš na ně než na sebe. Kdybych byl zachránil sebe, všichni ostatní by zahynuli."
„Ale co jsi získal ty, když jsi kvůli ostatním nehleděl na své vlastní dobro?"
„Získal jsem přežití své tlupy. Také jsem měl čest posloužit tobě jako příklad, jak skutečný král vládne svým poddaným s láskou a soucitem." A s těmito slovy vy dechl opičí král naposledy.
Vladař Váranásí dlouho seděl s respektem nad tělem opičího krále. Nařídil ob­řadně spálit jeho mrtvolu a pak svým vojákům poručil, aby se všichni vrátili do Váranásí, aniž s sebou vzali jediný kus ovoce, čímž ponechal strom, aby byl nadále domovem opičí tlupy velkého krále.