Nepálské pohádky

Lovec a tygr

Jednoho dne šel muž do lesa, aby tam lovil ptáky a potkal tygra. Tygr se chtěl na něj už už vrhnout, když mu muž nabídl, aby si raději navzájem nedělali potíže a spřátelili se. Tygrovi se myšlenka líbila a řekl:

"Dobrá, ale musíš zabít mého nepřítele dikobraza."

"Dohodnuto", souhlasil lovec, "a kde je?"

"Žije ve své díře", řekl tygr, "pojď, ukážu ti kde."

A tygr zavedl muže k dikobrazí díře. Lovec počkal, až dikobraz vylezl ven a zastřelil ho svou puškou. Ale tygr nechtěl, aby se někdo dozvěděl, že mu lovec pomohl zvítězit nad jeho nepřítelem a tak řekl muži:

"Prosím, nepověz nikomu, že jsi to byl ty, kdo zabil toho dikobraza."

"Dobrá, když chceš", odvětil lovec a odnesl si mrtvého dikobraza domů, kde jej jeho žena uvařila k večeři.

Příští ráno šla lovcova žena pro vodu a cestou se šťourala v zubech kouskem bambusu. U potoka potkala dva sousedy a ti se jí ptali, co jedla.

"Ó, můj manžel přinesl domů dikobraza!", řekla žena.

A tak si ženy povídaly o zabitém dikobrazovi, až to věděla celá vesnice. Zanedlouho se i tygr o tom doslechl a když znovu potkal v lese lovce, celý vzteklý se na něj vrhl.

"Ty jsi prozradil, jak to bylo s dikobrazem a proto tě teď zabiju!"

"Ale já jsem nikomu nic neřekl", protestoval lovec.

"To je mi teď jedno, jestli řekl nebo ne, teď tě namístě roztrhám!", zuřil tygr.

Muž byl nyní opravdu vyděšený a tygr viděl, jak se třese.

"Proč se tak třeseš?", ptal se.

"Bojím se," řekl lovec. "Dikobraz, kterého jsem snědl, se mi pokouší dostat z břicha!"

"Co?", zaváhal tygr, "počkej..."

"Už se dere ven!", křičel lovec, "už je tady!"

V tom okamžiku tygr utekl a lovec se vrátil šťastně domů.

 O kryse

Žila byla krysa, a ta krysa si usmyslela, že si musí vzít za ženu královu dceru. I vydala se ke králi a nabídla se, že se ožení s princeznou.

"Ty jsi ten nejmocnější na zemi", pravila králi krysa.

Avšak král odpověděl: "Kdepak já. Slunce je jasnější než já."

A tak se krysa vydala ke slunci a řekla: "Jsi jasnější nežli král. Prosím, dej mi svou dceru za manželku."

"Ale mrak je silnější než já", řeklo slunce.

Krysa přišla k oblaku a řekla mu: "Prosím, dej mi svou dceru. Jsi ještě silnější nežli slunce."

"Nejsem zase tak silný", odvětil mrak, "vítr je mocnější nežli já, postrkuje si mne po obloze, kam se mu zlíbí."

A tak krysa navštívila vítr a požádala jej: "Prosím, větře, dej mi svou dceru za ženu."

"Nejsem tak mocný, jak si myslíš, kryso.", řekl vítr, "ať foukám sebesilněji, stejně nemohu odvát trávu. Tráva má tedy větší sílu než já."

Krysa tedy zašla za trávou a i jí řekla, že by chtěla její dceru za ženu.

Ale tráva odpověděla: "Krysy po mě pobíhají, šlapou po mne, trhají mi kořeny a zabíjejí mne. Nemůžu jim v tom nijak zabránit. Krysy jsou silnější než já."

A tak krysa poznala, že nikdo na světě není silnější než krysy, i vzala si za ženu krysu.

 O placatém nose

V Nepálu, v oblasti Sindhu-Palchok, se leopardovi říká Nepte, tedy "Placatý nos". Jak přišel ke svému jménu?

Na počátku leopard nedokázal lozit po stromech. Jednoho dne tedy požádal kočku, aby mu ukázala, jak se má správně na strom šplhat. Jakmile se ale spolu vydrápali do koruny vysokého stromu, kočka rychle utekla.

Leopard nevěděl, jak se ze stromu dostat. Nakonec po mnoha pokusech sešplhat dolů na zem, spadl z koruny dolů na tvář a rozplácnul si nos. Od té doby mají všichni Nepte placaté nosy a nesmiřitelnou touhu pomstít se všem kočkám.

Jak skončili yettiové

Před dlouhými časy množství yettiů, neboli "ohavných sněžných lidí", žilo v horách Khumbu.

Celé dny pozorovali yettiové vesničany při práci a když přišel soumrak, spustili se z hor dolů. Tam pobíhali po polích, napodobujíce vesničany, dupali po rostlinách a zničili všechnu práci, kterou ten den lidé udělali. Vesničané se raději schovávali doma za zavřenými dveřmi, protože se yettiů báli.

Jednoho dne vesničané vymysleli plán, jak yettiům zabránit v dalším drancování. Vydali se na místo, odkud je mohli sněžní lidé dobře pozorovat a vzali s sebou nádoby plné čangu a dřevěné napodobeniny mečů. Vypili čang a pak, už značně opilí, spolu pomocí mečů urputně zápolili. Nakonec, provázeni upřenými pohledy yettiů, odešli domů. Meče a nádoby nechali na místě.

Hned když se setmělo, vrátilo se několik vesničanů zpět, naplnilo znovu nádoby čangem, ke kterému přidali ještě rýžové víno, aby byl hodně silný. Také vyměnili dřevěné napodobeniny za skutečné meče, tvrdé a ostré. Pak pospíchali zpátky domů, zatloukli dveře a zatarasili okna.

V obvyklou hodinu zlomyslní yettiové sestoupili z hory, celí nadšení tím, co viděli. Bez meškání ochutnali chang, záhy vyprázdnili všechny nádoby a úplně se opili. Pak se postavili proti sobě navzájem a tak, jak viděli u vesničanů, popadli meče a začali spolu bojovat. Než noc skončila, navzájem se ve smrtící bitvě vyhubil celý rod yettiů.

Od toho dne žili vesničané v míru, osvobozeni od řádění škodolibých sněžných lidí.