JAK KOHOUT NAPÁLIL LIŠKU

Žila jednou jedna stařenka a ta měla kohouta. Měl jenom jedno oko, celý byl nějak nakřivo, ale takový rváč a výtržník, že byste mu na celém světě nenašli rovného.

Doma se neměl s kým prát, a proto ustavičně brousil na cizí dvory. Jak uviděl kuřátko, hned za ním. Když se pustil do slepice, peří jen lítalo. A když se potkal s kohoutem, byl z toho boj podle všech kohoutích pravidel.

Všechny ten jednoočka dopaloval, ale jen si s ním něco zkus! Hned začal na celé hrdlo:

„Nesahej na mne, ani se mě nedotýkej! Já nejsem z vašeho dvora. Já nejsem váš kohout. Jsem stařenčin!"

A klidil se zčerstva k stařenčině chalupě.

I stařenka už měla kohouta dost. Nebylo dne, aby k ní neběhaly sousedky.

„Zkroť toho svého rváče! Div mému kotěti oči nevykloval!" křičí ta první.

„Tvůj kohout mi vyplašil kvočnu z vajec!" stěžuje si druhá.

A třetí div nepláče:

„Přilétl ten tvůj jednoočka, rozehnal mi kuřata, zvrhl krmítko a rozlil vodu!"

Nakonec to stařenka už nevydržela a řekla kohoutovi:

„Běž si, kam chceš, ať po tobě není ani památky na mém dvoře!"

Kohout se urazil.

„Tak já tedy půjdu. Myslíš, že bez tebe nebudu živ?"

A začal žít sám pro sebe. Ve dne se potloukal po celé vesnici, kloval zrníčka, a v noci spal ve stohu sena.

Jednou na úsvitě si vyšla liška na lov. Uviděla na poli stoh sena a ve stohu kohouta. Zaradovala se náramně, popadla kohouta — a honem s ním do lesa, ke svému brlohu.

Stařenčin soused vláčel právě své políčko. Vidí, jak kolem běží liška a nese v zubech kohouta. Soused zdvihl hůl a za liškou.

„Pustíš!" křičel. „Pustíš toho kohouta!"

Tu stočil vykutálený kohout na lišku své jediné oko a povídá:

„Ty to strpíš, liško? Vždyť ten sedláček strká nos do cizích věcí. Já nejsem jeho kohout. Jsem stařenčin."

Liška se užuž chtěla zastavit a zavolat na sedláčka, ale rozmyslila si to a běžela dál.

Ale stařenčin soused pořád za ní:

„Dáš sem toho kohouta, kmotro pálená! Dáš ho sem!"

A kohout také nemlčí:

„Liško, liško! Nadává ti, a ty jsi zticha! Že on dostal na mne zálusk — na cizího kohouta!"

To už liška nevydržela. Otočila se k stařenčinu sousedu a začala mu vyhrávat:

„Co ty ses na mne přilepil? Proč se pleteš do cizích věcí? To přece není tvůj kohout! Je stařenčin. Nejdřív se starej o své slepice a kohouty, a pak teprve pokřikuj na nás, poctivé lišky!"

Tak se rozpálila ve svém vyhrávání, že se ani nemohla zastavit. A když si konečně vzpomněla na kohouta a ohlédla se po něm, byl už dávno ten tam.

Lidé na poli se mohli porhat smíchy:

„Vida ho, kohouta, jak si udělal z lišky dobrý den!"

Milá liška se urazila. A zapřísáhla se, že už nikdy nebude s lidmi mluvit. Od těch dob, jak liška uvidí člověka, otočí hlavu jinam a utíká pryč.