Ivorombe, vysoce vážená husa

Chcete-li, uvěřte
Nechcete-li, nevěřte
Uvěříte – dobře
Nevěříte – dobře
Neříkám to já
Předkové mi vyprávěli

Jednoho dne se Ivorombe, vysoce vážená husa, vypravila na ostrov. Postavila si tam chýšku a své děvečce – otrokyni jménem Ingoria poručila, aby se starala o hospodářství. Pak obešla celý ostrov a vzala si domů vše, co na něm nalezla cenného.
Potom snesla vejce a vyseděla je. Vylíhlá ptáčata zamávala křídly a ulétla. Jedno vejce však zůstalo netknuté. Ivorombe si myslela, že je zatuchlé a odložila ho stranou, aby jej později snědla. Vejce zůstalo zapomenuté v koutě.
Za nějaký čas povídá Ingoria:
„Zatuchlé vejce je stále ještě tu, paní. Zapoměla si na něj. Brzy se zkazí a nebude k jídlu.“
Ivorombe odvětila:
„Sním ho zítra. Na dnešek mi postačí rýže.“
Ale vajíčko prasklo a vyšlo z něj krásné maličké děvčátko. Ivorombe pyšně povídá:
„To je mé děťátko a bude se jmenovat Imantsoala. Podívej, Ingorio, krásnějšího nad něj není. Půjdu najít krávu, aby mé dcerce dala mléko.“
Postavila v chýšce kolébku a byla velice šťastná a hrdá. Děvčátko rostlo a rostlo až z něj vyrostla krásná dívka. Jen jedno nemohla její matka pochopit. Proč její dcerka nechodí tak krásně kolébavě, jako všechny husy.
Každý den chodila vážená husa Ivorombe pro jídlo a každý den se vracela i s nějakou parádou. Přicházejíce k chýši, zpívala.

Mezitím se Imantsoala stávala den ode dne krásnější. Často se vyhřívala na slunci, až ji jednoho dne spatřili dřevorubci a lovci ptáků. Chtěli si s dívkou popovídat, ale ona utekla do chýše. Zpráva se však rychle rozkřikla neboť dřevorubci všude vyprávěli o tom, že na ostrově žije dívka nevídané krásy.
Vysoce vážená husa byla stále více znepokojena. Často říkávala:
„Přišli sem lidé ... Kdo to chodí za moji dcerkou?“
Ingoria jí vždy odpovídala:
„Nebyl tu nikdo mimo tebe a tvé otrokyně.“
Ale lidé opravdu k chýši přicházeli a široko daleko vyprávěli:
„Ach! Žije tam taková krasavice, ta-ko-vá krasavice ...“
Pověst o její kráse se nakonec donesla až k samotnému panovníkovi severní země. I vypravil se panovník i se svými ženami k řece. Pohlédl ze břehu a řekl:
„Co to vidím? Na ostrově nežije husa, ale překrásné děvče. Sežeňte rychle pyrogu, zajedu tam.“
Přeplavili se na ostrov. Imantsoala seděla na kameni a v údivu si zakryla rukou ústa.
„Kdo je ta krásná dívka?“ ptá se panovník. „Chci si ji odvézt a oženit se s ní.“
„Je to dcera vysoce vážené husy,“ odpověděla malá otrokyně Ingoria. „Její matka není žena, ale krutý pták. Musíte odsud odjet; noc se blíží a zvedá se vítr. Rychle utečte. Ivorombe se už už vrátí.“
Náčelník se tedy vrátil domů.
Ivorombe krátce nato dorazila do chýše a povídá:
„Byli tu lidé... Kdo sem přišel?“
„Kdo by sem mohl přijít kromě tebe a tvé otrokyně?“ odpověděla Ingoria.

+ + +

V té době řekl panovník ze severní země svým třem ženám:
„Na ostrově žije velmi krásná dívka. Co byste řekli tomu, kdybych se s ní oženil? Souhlasíte-li, vypravím se za ní a vrátím se nejpozději za měsíc. Vy mezitím oloupejte rýži a oškubejte drůbež. Až se vrátím se svou mladou ženou, uspořádám velkou hostinu.“
Panovníkovy ženy nedaly znát pobouření a odpověděly:
„Šťastný a zdravý se vrať, pane náš. Ať tě štěstí provází.“
Vydal se tedy král na ostrov. Znovu připlul na piroze, došel k Imantsoale hřející se na slunci a řekl:
„Chovám k tobě lásku nesmírnou a chtěl bych si tě vzít za ženu.“
„Děkuji ti za krásná slova,“ odpověděla dívka, „ale musím tě odmítnout.“
„Proč,“ zeptal se panovník.
„Moje matka je zlý pták,“ odpověděla Imantsoala, „jestli tu zůstaneš, zabije tě.“
„Vezmu tě s sebou zlatovlasá,“ odvětil panovník. „Mám mnoho žen, ale miluji jen tebe.“
„Chceš-li si ji vzít za ženu, pane,“ ozvala se náhle Ingoria, „musíš počkat na její matku a vyžádat si její souhlas.“
Ale král si nevšímal slov otrokyně a řekl:
„Půjdeme, má zlatovlásko. Tvá matka bude hrdá na to, že si její dceru vzal za ženu sám panovník severního království.“
Když odcházeli, vzali sebou rýži, kukuřici a fazole.
Zanedlouho po jejich odchodu se vrátila Ivorombe, vysoce vážená husa s jídlem pro svou dcerku. Volala ji jako obvykle:

„Hej, Imantsoalo, Hej!
Proč nevyjdeš na práh?
Proč se neukážeš, tvá matka se vrací?“

Odpověděla však jen plačící Ingoria:
„Imantsoala tu není. Odvedl ji panovník ze severu a chce se s ní oženit.“
„Jak se mohl opovážit odvézt mou dceru?!“ zanaříkala zlostně Ivorombe a začala se chystat k pronásledování. Již téměř dostihla prchající, ale tu Imantsoala povídá králi:
„Sviští vítr!... To letí má matka. Ukaž, vysypeme rýžová zrna.“
Vysypali rýži na zem a běželi ještě rychleji.
„Ale, ale. Chtějí se vzít bez požehnání a ještě rozhazují mé hospodářství,“ divila se husa vidouc rýžová zrna.
Sebrala všechna zrníčka do jednoho, odnesla je domů do chýše a teprve potom pokračovala v pronásledování.
Již se znovu blížila k Imantsoale a panovníkovi. Již po nich téměř sahala, když tu – hle!... Na zemi se válí kukuřice. Posbírala tedy i kukuřici a opět ji odnesla do chýše. Pokračovala v pronásledování a vidí rozsypané fazole. Tak létala husa tam a zpátky a nemohla dceru s panovníkem dohonit.

+ + +

Král mezitím nechal shromáždit svůj lid, aby přivítal tu, která se stane jeho novou ženou. Lidé však neposlechli svého panovníka. Nechtěli vítat dceru husy.
Tehdy konečně dorazila do severní země i Ivorombe. Hněvala se převelice a ihned se vrhla na svou dceru, vyškrabala ji oči a sedřela všechnu kůži. Pak se vrátila na ostrov a mlčky seděla ve své chýši před posvátnou soškou.
Také Imantsoala byla velice nešťastná. Řekla svému manželovi:
„Povídala jsem ti, že má matka je zlý pták a že mne před ní nedokážeš uchránit.“
Král ji utěšoval:
„To nic. Vždyť můžeš stále zůstat se mnou. Pořád tě miluji.“
„Ajaj,“ stěžovaly si ostatní manželky radující se z hoře Imantsoaly, „co je to za ženu; oči vyškrábané a bílé kosti na všechny strany svítí. Dokud tu nebyla měli jsme se dobře!“
Zacházely s Imantsoalou jako s otrokyní. Nechávaly ji dělat všechnu špinavou práci a musela plést rohože. Pletla tedy a pletla a z prázdných očních důlků ji kanuly slzy.
Jednou si Ivorombe vařila rýži a slzy její dcery se dokoulely až doprostřed chýšky a uhasily její oheň.
Ivorombe se zamyslela:
»Byla jsem na svou dcerku příliš zlá. Musí být velice velice nešťastná, když tam mnoho pláče...«
I nemeškala a vypravila se vysoce vážená husa znovu na sever do panovníkova sídla.
„Copak ti schází?“ zeptala se husa dcerky. „Proč tolik pláčeš? Tvé slzy se dokutálely až do mé chýše a uhasily oheň pod mým hrncem.“
„Jsem velice nešťastná, maminko,“ odpověděla Imantsoala. „Starší panovníkovy ženy mne nechávají dělat nejtěžší práce a já přitom nic nevidím.“
„Co jsem to jenom udělala?!“ zanaříkala náhle husa celá nešťastná.
Sama se pustila do práce. Vyspravila všechny rohože a odletěla na svůj ostrov.
Starší panovníkovi ženy viděly, že jsou všechny rohože spletené a rozzlobily se ještě více. Přinesly jemné hedvádí a přikázali Imantsoale utkat z něj sváteční lambu.
Imantsoala se rozplakala tak, že její slzy znovu dotekly k chýšce její matky a uhasily oheň.
Ivorombe přiletěla a ptá se:
„Jaké nové neštěstí tě potkalo, dcerko?“
„Ach, maminko. Staré náčelníkovy ženy jsou tak zlé. Nechaly mne tkát sváteční lambu ze samých jemných hedvábných vláken.“
Utkala tedy Ivorombe lambu a vrátila se zpět domů.
Když ženy viděly, že Imantsoala neutekla z panovníkova domu, jak chtěli, a že sváteční lamba je již hotová, rozhněvaly se ještě více a vymyslely další příkoří.
„Je potřeba,“ řekly svému muži, „abychom se mohly ukázat lidu. Tvá nejmladší žena nás však zahanbí a zneuctí. Ponech na národu, aby vše posoudil. Lidé si myslí, že je krásná a my vidíme, že z ní trčí bílé kosti a místo očí má prázdné důlky.“
Panovník nemohl svým ženám dost dobře odmítnout a rozhodl se proto pro veřejný soud.
Imantsoala opět proplakala tolik slz, že se dokutálely až do chýšky její matky a uhasily oheň pod kotlíkem s rýží.
Ivorombe opět rychle přispěchala na pomoc a když poznala, že Imantsoala má předstoupit před lid, jenž bude rozhodovat o tom, která z náčelníkových žen je nejkrásnější, řekla:
„Neplač dítě. To by bylo, abych nepomohla své dcerce. Přinesu ti toho dne ty nejkrásnější šperky.“
Zanedlouho se vrátila zpět a přinesla své dceři oči a kůži, perly, lambu, talisman chránící od všeho zla, stříbrnou čelenku, náramky na ruce i na nohy a zlatou stoličku na sezení.
Když nastal onen významný den, ustrojila husa svou dceru, vrátila ji kůži i oči, ověsila ji drahocennostmi, posadila na zlatou stoličku a přikryla závojem.
Zbylé tři panovníkovi ženy seděly v jedné řadě s Imantsoalou. Seděly upjatě ověšeny vší svou parádou a věřily v úspěch.
Shromáždili se všichni lidé – celý národ. Imantsoala odkryla svou tvář a tehdy lidé pochopili, že jedině ona je tou nejkrásnější. Dávali najevo svůj obdiv hlučným potleskem a ostatní ženy s ostudou utekly. Vyhnal je sám náčelník.
Radost panovníka byla převeliká. Nechal Imantsoalu u sebe a stala se jeho jedinou ženou.