Starému manželskému páru, který žil na konci vesnice v malé chaloupce, všichni záviděli manželské štěstí. Ti dva se nikdy nehádali a vždy se k sobě chovali s láskou. Po třiceti čtyřech letech naplněných štěstím manžel bohužel onemocněl a zemřel.
Manželka byla zlomená zármutkem. Děti se jí pokoušely ukonejšit, avšak marně. Sousedé se ji snažili utěšit, avšak ani oni neuspěli. Plynuly týdny a měsíce. A ta žena nepřestávala truchlit. Od rána do večera jí po tvářích stékaly slzy.
Pak do vesnice zavítal svatý muž. Lidé mu o té nešťastnici pověděli a požádali ho, zda by jí nějak nepomohl. Svatý muž tedy zavítal do jejího domu. Posadil se, na sobě volné roucho z hrubé vlny, vedle truchlící ženy a naslouchal jejímu vyprávění. Když se mu svěřila s veškerým zármutkem, tak zalovil v hluboké kapse roucha a vytáhl droboučké, malinké hořčičné semínko.
"Asi bych měl lék na tvůj žal," řekl. "Chci, aby ses vypravila po lidech tady v okolí a našla rodinu, kterou nepostihl žádný zármutek. Až ji objevíš, tak jí odevzdej tohle hořčičné semínko. A pak se vrať ke mně."
A tak se žena vydala takovou rodinu hledat. Navštívila každičký dům v okolí a mluvila tam s lidmi. Vyslechla jejich příběhy přesně tak, jak naslouchal svatý muž tomu jejímu. Časem na hořčičné semínko téměř zapoměla, neboť každá rodina, s níž se setkala, nesla nějaké břímě smutku.
Jednoho dne se náhodou opět sešla se svatým mužem. Zastavil se u ní, aby se jí zeptal, jak se cítí. Jeho otázka ji nejprve překvapila, ale pak si náhle vzpoměla na hořčičné semínko, které měla pořád bezpečně uschované v peněžence.
"Moc mě to mrzí, ale zatím jsem nenašla jedinou rodinu, kterou by netrápil nějaký zármutek," přiznala se mu.
"Ale ty sama jsi z vlastního smutku vyléčená!" usmál se svatý muž. "Hořčičné semínko zázračně uzdravuje!"
