Fwd: :-) / 20.11.2010

Ahoj Milé Bytosti,
dostal se mi dnes tento mail... mám potřebu se s ním podělit... snad Vás
něčím
osloví....

krásný víkend

Světluška

Andělé nikdy neříkají "dobrý den!"
Babička mi vyprávěla o andělech.Říkala ,že přiletí, zaklepou na dvířka srdcí a pokoušejí se nám doručit své poselství.Viděla jsem je v duchu s velkým poštovním pytlem, visícím jim mezi křídly a s pošťáckou čepicí, posazenou furiantsky na hlavě. Přemítala jsem,jestli dopisy mají na známkách razítko "Nebeský expres".
"Nemá smysl čekat,že by anděl otevřel dveře sám," vysvětlovala babička.
Víš, na dveřích tvého srdce je jen jedna klika. Jen jedna zástrčka. Zevnitř. Na tvé straně. Musíš dávat pozor, a jakmile anděla uslyšíš, rychle odemkni a otevři!"..Moc ráda jsem ji poslouchala a stále znovu a znovu se vyptávala:
" A co udělá anděl potom?".Anděl nikdy neřekne dobrý den. Ty sama musíš převzít poselství a potom ti anděl pokyne: "Povstaň a jdi!"..Pak odletí. Záleží jen na tobě,jestli se pustíš do díla."
Novináři se mě často ptají, jak jsem dokázala vybudovat několik
mezinárodních podniků bez jakéhokoliv universitního vzdělání, jak jsem mohla zvládnout začátky, kdy jsem chodila pěšky a před sebou tlačila dvě děti v rozbitém kočárku, kterému stále padalo kolo.
Nejdřív reportérům vypravím,že čtu alespoň šest knih týdně, což dělám od doby, co jsem se naučila číst.V knihách slyším hlasy všech jejich úspěšných autorů.
Pak jim vysvětlím, že pokaždé, když uslyším klepat anděla,otevřu dveře dokořán.
Andělská poselství se týkají nových obchodních nápadů,knih,které mám napsat a nádherných řešení problémů v mém pracovním i osobním životě. Přicházejí často, v nepřetržitém toku, jako řeka nápadů.
Zažila jsem i dobu, kdy klepání ustalo. Stalo se to, když má dcera Lilly při nehodě utrpěla těžké zranění. Jela vzadu na zdvižném vozíku , který si její otec vypůjčil,aby převezl seno pro naše koně. Lilly a dvě děti ze sousedství žebronily, aby je na vozíku svezl, když ho vracel do půjčovny.
Jeli z kopce a rozbila se řadící páka.Otec si téměř vykloubil ramena, jak se velký povoz pokoušel udržet,ale nakonec se vůz stejně převrátil. Holčička od sousedů si zlomila ruku. Lillyin otec ztratil pod vozíkem vědomí. Lilly ležela vespod, a celou obrovskou tíhou vozíku na levé ruce. Benzín se jí vylil na stehno. Působí spáleniny, i když nehoří. Jedině sousedovic chlapci se
nestalo nic a zůstal při smyslech. Vyběhl a zastavil provoz.
Rychle jsme dopravili Lilly na ortopedickou kliniku, kde začala dlouhá série operací, při kterých bylo postupně nutné amputovat další kousky ruky.
Lékaři mi vysvětlili,že lidskou končetinu je někdy možné přišít nazpátek,ale nejde to,je-li rozdrcena a roztříštěna. Lilly se zrovna začala učit na piáno. Navíc jsem se jako spisovatelka těšila,jak ji příští rok přihlásím do kursu psaní na stroji.
V té době jsem často sama odjela někam,kde bych si mohla poplakat, aby mě nikdo neviděl. Nemohla jsem přestat. Zjistila jsem ,že se nedokážu soustředit na čtení. Andělé se přestali objevovat. V srdci se mi rozhostilo těžké ticho.
Neustále jsem myslela na to, co všechno Lilly kvůli té hrozné nehodě nebude moct dělat.
Když jsme ji vezli do nemocnice poosmé, na další amputaci, cítila jsem se velice zle. Stále znovu mě napadalo: "Nikdy nebude psát na stroji! Nebude nikdy psát. Nebude nikdy psát."
Ukládali jsme Lillynu tašku v nemocničním pokoji, když na nás zavolala dospívající dívka na vedlejším lůžku, my se otočili a ona nám přikázala:
"Už tu na vás čekám!"Teď běžte po chodbě vlevo do třetího pokoje ! Je tam jeden kluk po motocyklové nehodě. Zajděte tam a utěšte ho!"
Měla hlas polního maršála. Okamžitě jsme ji poslechli. S chlapcem jsme promluvili, dodali mu odvahu a pak jsme se vrátili do Lillyina pokoje.
Poprvé jsem si všimla,že ta svérázná dívka je velice shrbená. "Kdo jsi?"
zeptala jsem se jí.
"Jmenuji se Tony Danielsová," zaculila se. "Chodím na střední školu pro postižené. Tentokrát by mi doktoři měli přidat skoro tři centimetry! Víte, jsem po obrně. Mám za sebou spoustu operací."
Měla osobní kouzlo a sílu generála Schwartzkopfa. Nedokázala jsem se udržet a musela jsem říct, co se mi dralo na jazyk: "Ale vždyť ty vůbec nejsi postižená!"
"To máte pravdu",odpověděla a otočila ke mně hlavu."Ve škole nás učí,že nejsme postižení,pokud dokážeme pomáhat někomu jinému. Třeba kdybyste potkali moji spolužačku, která učí psaní na stroji, mohli byste si myslet,že je postižená, protože se narodila bez rukou a bez nohou. Ale ona nám všem pomáhá tím, že nás učí psát na stroji. Hůlkou v zubech."
Bum bác! Najednou jsem to uslyšela - bušení a tlukot, kopání a křik u dveří mého srdce! Vyběhla jsem z pokoje a letěla po chodbě, až jsem našla telefon. Zavolala jsem do IBM a vyžádala si ředitele. Vysvětlila jsem mu, že moje holčička přišla
téměř o celou levou ruku, a ptala se, jestli mají program pro jednoruké.
Odpověděl: "Ano,máme! Máme tu návod pro pravou ruku,levou ruku,návod na ovládání nohama, a dokonce i pro psaní s hůlkou v zubech. Všechny ty návody jsou zdarma. Kam byste si je přála poslat?"
Když jsme konečně zas mohli poslat Lilly do školy,vzala jsem sebou program pro jednoruké. Ruku měla ještě v sádře,omotanou vrstvou obvazů. Zeptala jsem se ředitele, jestli by se Lilly místo tělocviku nemohla učit psát na stroji, i když na to ještě nemá věk. Odpověděl,že žádný takový případ ještě neměli a že učitel psaní na stroji si možná nebude chtít přidělávat starosti navíc, ale když myslím, mohu se ho jít zeptat.
Když jsem vešla do učebny psaní na stroji, hned jsem si všimla ,že po celé místnosti visí nápisy s citáty Florence Nightingaleové,Bena Franklina, Ralpha Waldo Emersona a Winstona Churchilla. Zhluboka jsem se nadechla, protože
jsem věděla, že jsem na správném místě. Učitel řekl, že psaní pro jednoruké ještě nikdy neučil, ale že bude s Lilly pracovat vždycky o přestávce na oběd.
"Budeme se učit psaní jednou rukou společně."
Lilly brzo dokázala na stroji naslepo psát všechny domácí úkoly z angličtiny.
Onen rok ji učil angličtinář, který prodělal obrnu. Pravá ruka mu bezmocně visela podél těla. Vyhuboval Lilly: "Matka tě moc rozmazluje,Lilly. Pravou ruku máš dobrou.Piš si úkoly sama."
Lilly se na něj usmála: "Tak to není ,pane profesore.Píšu padesát slov za minutu naslepo jednou rukou. Mám program IBM pro jednu ruku."
Učitel angličtiny si úžasem sedl.Pak řekl pomalu: "O tom jsem vždycky snil,umět psát na stroji."
"Tak se mnou pojďte o polední přestávce. Na druhé straně manuálu je i návod pro druhou ruku. Budu vás učit!" navrhla mu Lilly.
Po první hodině a v polední přestávce se Lilly vrátila domů a prohlásila:
"Mami, Tony Danieslová měla pravdu. Už nejsem postižená, protože někomu jinému pomáhám splnit jeho sen."
Dnes je Lilly autorkou dvou knih,přijatých s nadšeným mezinárodním ohlasem.Všechny lidi z naší kanceláře naučila používat počítače Apple s podložkou pro myš po levé ruce,protože tak se svou myší běhá jen pomocí jediného zbývajícího prstu a pahýlu palce.
Pššt! Poslouchejte! Slyšíte to klepání? Odemkněte! Otevřete dveře!
Vzpomeňte si na mě a nezapomeňte: andělé nikdy neříkají "dobrý den." Jejich pozdrav
vždycky zní: "Povstaň a jdi!"
Dottie Waltersová

Pokračování....

Všichni jsme tužkou v ruce Boží.
Matka Tereza

Jedna z mých radostí a vášní je hlas. Ráda si zahraju s ochotnickými soubory. Při jedné zvlášť vyčerpávající přípravě na představení mě rozbolelo v krku. Poprvé jsem vystupovala v operním kusu a dostala jsem strach, že jsem si skutečně poškodila hlasivky. Zpívala jsem hlavní roli a chystali jsme se na premiéru. Objednala jsem se u rodinného lékaře, kde jsem čekala hodinu. Nakonec mě to otrávilo a odešla jsem zpátky do práce, popadla telefonní seznam a našla si krčního specialistu poblíž. Znovu jsem se objednala a vyrazila.
Sestra mě zavedla do čekárny a já si sedla a čekala na doktora. Cítila jsem se velmi rozladěná. Jsem nemocná jen zřídka a najednou onemocním, zrovna když potřebuji být zdravá. Navíc jsem si musela vzít volno a jít dvakrát k různým lékařům, kteří mě oba nechají čekat. To člověka vážné otráví. Proč se mi zrovna tohle muselo stát? Za chvilku se znovu objevila sestra a řekla:
“Smím se vás zeptat na něco osobního?“ To se mi nelíbilo, u doktora se přece dávají jen osobní otázky! Podívala jsem se ale na ni a odvětila: „Jistě, ptejte se.“
„Všimla jsem si vaší ruky“.. začala trochu váhavě.
Přišla jsem o část levé ruky,když na mě v jedenácti spadl zdvižný vozík. To je asi také jeden z důvodů, proč jsem se nepokoušela splnit svůj sen o hraní skutečného divadla,ačkoliv všichni tvrdí: „Jé,toho jsem si ani nevšiml“ Není na tobě vůbec nic znát.“ V podvědomí mi ale bzučelo, že na jevišti chtějí všichni vidět jen zdravé a dokonalé jedince. Nikoho by netěšilo koukat se zrovna na mě. Navíc jsem moc vysoká, mám nadváhu a nedostává se mi talentu…ne, nelíbila bych se. Ale mám moc ráda hudební komedie a opravdu mám dobrý hlas.Tak jsem to jednoho dne zkusila v našem ochotnickém spolku. Vybrali mě jako první! To bylo před třemi lety. Od té doby jsem hrála téměř ve všem, na co jsem se přihlásila.
Sestra pokračovala: „Potřebovala bych vědět,jak to ovlivnilo váš život.“
Nikdy za celých pětadvacet let od nehody se mě na to nikdo nezeptal. Možná se zeptají: „Vadí ti to nějak?“..ale nikdy nic tak drastického jako: „Jak to ovlivnilo váš život?“
Po trapné pomlce vysvětlila:“ Víte, právě se mi narodilo děťátko a má ruku jako vy. No a tak bych prostě potřebovala vědět, jak to ovlivnilo váš život“.
„Jak to ovlivnilo můj život?“ Trochu jsem o tom přemýšlela ,abych dokázala najít ta správná slova,jak to vyjádřit. Nakonec jsem řekla : „Ovlivnilo to můj život,ale ne ve špatném smyslu- dělám mnoho věcí, které se zdají lidem s oběma rukama těžké.Píšu kolem pětasedmdesáti slov za minutu, hraju na kytaru, léta jsem jezdila a předváděla koně, dokonce mám i diplom. Zabývám se hudebním divadlem a pracuji jako přednášející, takže neustále vystupuji před velkým množstvím lidí. Čtyřikrát nebo pětkrát do roka připravím pořad pro televizi. Nikdy to pro mě nebylo „obtížné“ díky lásce a podpoře mé rodiny. Vždycky mluvili o tom ,jak budu známá, protože se naučím dělat jenom jednou rukou věci, které většina lidí těžko zvládne oběma. To nám připadalo úžasné. Soustředili jsme se na to, nikoliv na invaliditu.
Vaše dcera nebude mít žádný problém. Je stejně dobrá jako ostatní. Vy sama ji naučíte přemýšlet o sobě jako o komkoliv jiném. Dozví se , že je „jiná“, ale vy ji naučíte, že být jiná je obdivuhodné. Normální znamená průměr. Co na tom kdo vidí skvělého?“
Sestra se na chvíli odmlčela .Potom řekla prostě: „Děkuji vám,“ a odešla.
Seděla jsem tam a přemýšlela: „Proč se to všechno muselo stát právě takhle?“ Nic se neděje bezdůvodně – dokonce i to, že na mě spadl vozík, mělo svůj důvod. Všechny okolnosti, které mě přivedly do této ordinace v tomto časovém bodě měly svou příčinu.
Přišel doktor,podíval se mi do krku a prohlásil, že to bude chtít anestézii, aby mohl zavést dovnitř sondu a pořádně si všechno prohlédnout.Pěvci se pochopitelně stanou naprosto paranoidními, když jde o strkání lékařských nástrojů do krku, zejména takových, pro které je třeba použít anestézii! Odmítla jsem: „Děkuji,nechci“, a odešla domů.
Další den byl krk docela v pořádku.
Proč se to muselo stát?
Lilly Waltersová

Konchedras 21 11. 2010