Dotaz a prosba

Dobrý den,

omlouvám se...vím, že máte málo času...

nejprve mi dovolte se Vám, představit. Jmenuji se N., narodila jsem se a stále žiji v Praze, xx.xx.xxxx. Mám skoro 6 letého syna. Od dětství věřím v Boha, jako malá jsem říkala, že jednou vyléčím všechny slepé a pak se rozezní všechny Boží zvony. Vždy jsem věděla a cítila, že nejsem sama. Ve svých zhruba 17ti letech jsem poznala člověka, který mi otevřel oči ještě více, pochopila jsem cestu světla, lásky a reinkarnace.

Dětství, dospívání, ani mládí jsem neměla moc jednoduché. Má matka byla a je jako "schyzofrenní" osoba, dokáže Vás milovat a zároveň nenávidět, aniž byste pochopil proč. Dokáže v lidech vyvolat strach a zároveň pak zase pocit, že je vše v pořádku. Nikdo jí nikdy nedokázal odporovat. Má sestra se s ní nevídá, můj nevlastní otec, který s námi žil od mých 6 let, před 7 lety raději spáchal sebevraždu. Já a můj syn jsme poslední, kteří jí z rodiny zůstali. Ostatní jsou již po smrti. Ale s nikým ze své rodiny nevycházela, ani se svou matkou (mou babičkou), nebyl tam žádný cit, jen ten negativní. Má matka žije nyní v podstatě sama ( má hodně známých), také i díky tomu, že kdysi dostala dar od Boha a to ptaní se a dostává odpovědi. Ovšem zda tento dar ještě je, nebo už není, nedokážu říct.
Proč Vám to vše píšu...Nedokážu se od své matky psychicky odpoutat, ve dnech, kdy mne "má ráda" jsem šťastná, že jí mám a nedokážu si představit život bez ní...pak přijdou dny, kdy mne psychicky ničí, vylévá si svou zlobu a říká, že za vše můžu já a jaká jsem strašná dcera a člověk. Ničí mne to. Ale pak přijde zase čas, kdy je hodná a já na to vše zapomenu. Ale i v této "hodné" době, neustále poslouchám, jak je všechno strašné...jak je strašný život, svět, lidé, všechno. A ze všeho má strach a já ten strach ze života přebrala a ovlivňuje mne to velmi. A ovlivňuji tím samozřejmě i mého syna, i když nechtěně, ale vidím na něm, jak se utváří mně podobná povaha...
Můj syn je velmi vnímavý a citlivý, vidí věci, které my nevidíme, dostává informace, když byl menší, chodili za ním duše lidí, kteří s námi již nejsou. Už zapomíná, jak dospívá, ale hodně mu toho ještě zůstalo. I já dostávám informace a to ve snu. Nedávno se mi zdál sen: šla jsem po zlaté cestě se svým partnerem a vedle nás šel "průvodce", zářivá bytost. Ukazoval mi v dálce něco zářivého a řekl mi, že je to tam pro mne celou dobu připravené a že to dostanu, smysl mého života, ale nesmím sejít z té zlaté cesty, nesmí mne ovládat strach a z nebe u toho troubili andělé. Zdá se mi spousta snů, vím , co se stane, co se děje, dostávám rady. Ale přesto všechno nejsem schopná vyřešit můj vztah s matkou, být svobodná, nebát se jí...prosím poraďte. Lidé mi už říkali, ať se s ní přestanu vídat, ale to není řešení. Když přejde její zloba, mám jí moc ráda a nedokázala bych jí opustit a takhle je to už od dětství, ale zároveň vím, že mne to ničí, ničí to můj život a já nerada a nevědomky ovlivňuji tím i svého syna.
Je tam tak velká karma, nebo je to má vinna? Nebo jak to prosím vidíte? Co mám dělat?

Děkuji Vám za radu, pomoc a odpověď N.

20.10. 2016

Milá Noro,

sama takovýto vztah řeším se svou matkou, tak Váš problém moc dobře znám. Tyto vztahy jsou vždy karmické. Přicházíme k těmto svým matkám, abychom je něco naučily, abychom jim ukázaly jejich vlastní problémy. Aby pochopily, že je všechno jinak, než si myslí. Aby viděly samy sebe v nás a pochopily, naučily se lásce. Ale bohužel, tyto vztahy jsou plné bolesti a odříkání ze strany matky, z nepřijetí jejího dítěte, nechtěného dítěte, nemilovaného dítěte....Všechno jsou to příběhy bolesti a zrady ze strany matky, která nepochopila svoji úlohu v tomto životě. Nedokázala pochopit, že jedině láskou ke své dceři se dostane někam dál. Není jiné řešení, než se od své matky po čase odpoutat a jít svojí vlastní cestou.

Není to jednoduché, moc dobře to znám. Je to matka, je to nejbližší člověk, kterého máme. Ale je to málo, co jsme jí doteď daly? Co jsme jí doteď ukázaly a snažily se ji naučit? Co jsme jí chtely předat ze své lásky k ní, navzdory její zlobě a odmítání?

Není jednoduché se s tímto vztahem smířit a odpoutat se od své vlastní matky. Vidíme všechno, co nám dala, ale už jsme jí to přece vrátily. Za těch pár let, co jsme dospělé a máme rodiny jsme jí to vrátily mnohokrát. Ale stále máme pocit, že jí něco dlužíme.

Je to v naší matce samotné, ten pocit, že jsme jí nedaly dost z toho, co si s námi prošla, pocit odmítání a trpkosti ze spackaného života...

Není jednoduché tento vztah opustit, přetrhnout pupeční šňůru se svou matkou. A bývají to tragické události, které tomu často napomohou.

V mém případě to byla stržená maska její laskavosti, kdy jsme u mé matky pobývaly nějakou dobu s mými třemi dcerami. Stačil měsíc, dva, aby se z její laskavosti stala nenávist k nám všem, bez rozdílu, ať už se jednalo o její milované vnučky, nebo o odmítanou dceru. Zrcadlo bylo naplno nastaveno a viděla svoji špatnost v nás všech, začala nás nenávidět. Měly jsme dost naspěch, aby jsme se odstěhovaly. Děti nesnesou jen zmínku o ní. Přesto jsme jí nic neudělaly, pouze obývaly svůj pokoj, čím dál častěji zamčené před ní, protože z ní děti měly vyloženě strach. Tak, jak se kdysi chovala ke mě, tak se chovala i k mým dětem. Ony nepochopí, proč se s matkou stále bavím a stýkám se s ní, i když v omezené míře. Není to už ale má matka, ale stará, nemocná žena, kterou není dobré zcela opustit. Citové pouto už vyhaslo, je tady pouze povinnost dcery postarat se o matku. Tím můj vztah s matkou skončil.

Ptáte se, jak se máte odpoutat od své matky. Čekat, ačkoliv Vás to ničí. Jako jsem čekala já... Nelze toto pouto násilím přetrhnout, to by nedopadlo dobře. Pouze čekat, co přinese čas, a kdy se čas naplní, aby se to pouto přerušilo...

Přeji Vám hodně moc štěstíčka.

Konchedras 24.10. 2016