Chalíl Džibrán - Slova jako ranní červánky

Je ušlechtilejší v životních těžkostech a trápeních vytrvat nežli se stáhnout do klidného bezpečí. Motýl, obletující světlo až k sežehnutí, je obdivuhodnější než krtek, který se chce vyhnout nebezpečí, a proto si staví příbytek v podzemních chodbách. A semeno, které není s to snést chlad a bouře zimy, nemá ani sílu prolomit zemi a těšit se z divů a půvabů jara.

Když opravdu musíš mluvit, mluv krásně; jinak buď zticha, neboť v sousedství je muž, který právě umírá.

Želvy mohou více vyprávět o cestách než zajíci.

Rysy obličeje, které odhalují tajemství našich duší, propůjčují tváři krásu a půvab, byť šlo o duševní tajemství bolestná a plná utrpení. Tváře však, jež - podobny maskám - zamlčují, co se v jejich nitru odehrává, postrádají veškerou krásu, i kdyby byly co do vnější formy dokonale symetrické a harmonické. Stejně jako skleničky přitahují naše rty, jen když drahocenným křišťálem probleskuje barva vína.

Krása s Ošklivostí se jednoho dne potkaly na mořském pobřeží. A řekly si: "Zaplavme si." Odložily své oděvy a koupaly se ve vlnách. Zakrátko se Ošklivost vrátila na břeh, oblékla si šat Krásy a odešla. A když vystoupila z moře Krása, svůj oděv nenašla a oblékla si šaty Ošklivosti. A také si šla svou cestou. Od té doby si muži i ženy ty dvě pletou. Přesto jsou takoví, kteří zahlédli půvab Krásy a poznají ji - bez ohledu na její šat; a jsou jiní, kteří znají tvář Ošklivosti a ani její oděv nedokáže jejich očím nic zakrýt.

Uvidíš jen svůj stín, otočíš-li se zády ke slunci.

S moudrostí, která nezná slzy, s filozofií, která se nedovede smát, a s velikostí, která se neskloní před dětmi, nechci mít nic společného.

Každý velký člověk, kterého jsem znal, měl něco malého ve své okázalosti; a právě toto malé cosi ho uchránilo před nečinností, pomateností nebo sebevraždou.

Když vás obklopuje temnota, řekněte: "Temnota je ranní svítání, čekající na to, aby se narodilo; i když mě tíží bolesti noci, zrodí se jitro ve mně stejně jako na horách."

Naše nejtajnější slzy nikdy nehledají naše oči.

Nepodobej se tomu, kdo sedí u krbu a čeká, až uhasne oheň, a pak zbytečně fouká do vychladlého popela. Nevzdávej se naděje a nezoufej nad tím, co pominulo: Oplakávat to, co nelze vrátit, patří k nejhorším slabostem člověka.

Jediná slza, která září na svraštělém obličeji starého muže, na nás zapůsobí mocněji nežli slzy, jež prolévá mladý člověk, neboť slzy mladých jsou nespočetné a znamenají ovrubování citlivých duší, kdežto slzy starců s vysílenými těly jsou zbytkem života, který kane z jejich očí. Slzy mládí jsou jako krůpěje rosy na okvětních lístcích růže, zatímco slzy na tváři starce se podobají žlutým podzimním listům, jež vítr rozhazuje a unáší, když se blíží zima života.

Nebyl bych ochoten vyměnit smích svého srdce za bohatství mnohých, ani bych nesouhlasil, aby se mé slzy, vyvolané zoufalstvím mého nitra, proměnily v klid. Je mou žhavou nadějí, že celý můj pozemský život bude stále tvořit smích a pláč.