Když člověk bdí a jenom tiše dýchá, ucítí jedno malé místečko

Když člověk bdí a jenom tiše dýchá, ucítí jedno malé místečko mezi rty a chřípí. 
Dech na ni dopadne, zatetelí se zmizí. Ale ta jamečka tam vždycky nebyla!
Bůh stvořil člověka jako novorozeňátko: nemělo o ničem ani páru a bylo hladké jako oblázek. 
Leželo pod nebeskou bání a čekalo, až půjde na svět. 
Jenže poblíž číhal na svou příležitost ďábel. Stačila mu chvilička.
Bůh zrovna tvořil zemi, ďábel se přitočil k děcku a vyložil mu, co ho na té zemi čeká. 
Dítě, doposud nebesky klidné, spustilo zoufalý křik.
"Malér!" řekl si Bůh, když ten nářek slyšel.
"Je to pravda?" obořilo se na něj dítě, které po hovoru s ďáblem nějak vyspělo.
"Lhát ti nechci," potřásl Bůh Otec hlavou. 
"Pravda to je, jenže jenom ďábelská část pravdy. Tak vyslechni i druhou půlku pravdy - mou."
Pak se naklonil k dětskému uchu a dlouho do něj cosi šeptal. 
Novorozeně přestalo plakat a blaženě se usmálo.
"Ale teď tě na ni, promiň, nechám zapomenout. 
Svět by ztratil smysl, kdybys všechno vědělo už předem. 
Slibuju ti, že si jednou vzpomeneš. 
S každým dechem tě zašimrá kousek božské pravdy. 
Ale na celou si ještě pěkně počkáš. 
Teď jdi na svět naivně jako děcko." 
Shýbl se nad ním a pevně mu přitiskl svůj božský ukazovák na rty. 
V hladké kůži zůstal nad horním rtem důlek. Bůh na dítě mrkl:
"Zůstane to jenom mezi námi. Pšš!"
/Epizoda z knihy Daniely Fischerové "Jiskra ve sněhu"/